Dachau – místo utrpení a naděje, aneb jedno významné výročí
Válka, dosud nejstrašnější v dějinách lidstva, spěla nezadržitelně ke svému konci i pro příslušníky americké armády, kteří se zapojili do bojů až v její finální fázi, jež začala invazí anglo-amerických vojsk v historii známé pod názvem operace Overlord. Vojáci, kteří poznali smrt zblízka, byli doslova zděšeni, když 29. dubna 1945 osvobodili místo nezměrného utrpení, koncentrační tábor Dachau. Poprvé ve svém životě se setkali s barbarstvím, které dosud dějiny lidstva nepoznaly. Tisíce mrtvých, zubožených, zmučených, nemocných a vyhladovělých vězňů, spíše kostlivců potažených kůží, kterých byl doslova plný tábor – to byla živá obžaloba režimu, jenž na krvi a utrpení chtěl vybudovat Novou Evropu. Nepředstavitelné živoření, neustálé bití, ponižování, jimž byli soustavně vystavováni, ničilo nejen jejich tělesnou schránku, ale i duši, takže nesmírně mnoho jich podlehlo a padlo do náruče smrti. Strážci SS ideologicky infiltrováni nenávistnou ideologií, jež do nich byla vpravována v řadě případů již v mladém věku, měla za následek nejen naprostou lhostejnost, ale i krutost spojenou s cynismem k těm, jež měli na starosti, a které ve své nadutosti a předpojatosti nepovažovali za lidi. Podrobné vylíčení všech hrůz a krutostí by zabralo mnoho prostoru a není účelem této spíše vzpomínkové stati. Existuje v tomto směru bohatá literatura napsaná v mnoha jazycích, jak to ostatně odráží mnohonárodnostní komunity nešťastníků, kteří měli tu smůlu a prošli tímto peklem, o němž mnozí, kteří o něm psali ve svých dílech, neměli ani to nejmenší tušení. Mezi mnoha nesčetnými zvěrstvy dominují i zvrhlé lékařské experimenty spojené s výzkumem malárie, s působením vysokého tlaku, ponořováním vězňů do ledové vody a mnoha dalších nepopsatelných pseudovědeckých zrůdností.
Dachau byl nejen prvním koncentračním táborem, ale i v určitém smyslu „zkušební laboratoří“ sloužící k výcviku strážního personálu a testování nových metod „řízení“ teroru a vyhlazování nejen osob, kterým z hlediska zločinné nacistické ideologie měla být odepřena jejich lidská existence. Současně se zde ovšem paradoxně setkávala i evropská intelektuální elita, v níž vězňové české národnosti tvořili četnou komunitu. Z mnoha osobností stojí za zmínku rektor české teologické fakulty Josef Jaroslav Beran, římskokatolický kněz Bohumil Stašek, malíř a spisovatel Josef Čapek, hudebník Josef Ulč, novinář Karel Kašák – to je jen několik jmen z velké komunity osobností, které v těchto místech hrůzy dlely. Bylo jich několik tisíc a 1346 z nich zde nalezlo svou smrt. Víc než dvě stě tisíc vězňů prožilo během období nacistické hrůzovlády část svého života za ostnatými dráty tohoto lágru a nejméně 43 000 se jich už nikdy nevrátilo. Ovšem i ve stínu smrti a utrpení se zde objevil soucit, solidarita – tolik vzácné stránky lidského charakteru, které se krutým pochopům a katům naštěstí nepodařilo umlčet. V tom se rodila naděje nejen na přežití, ale i vůle, aby se podobné věci už nikdy v historii lidstva neopakovaly. Navzdory času, jenž uplynul, k nám hlasy mrtvých i těch, kteří odešli na věčnost, naléhavě promlouvají: „Uchovejte prosím naši památku a náš odkaz předávejte dalším generacím, neboť my jsme žili a umírali proto, aby vy jste mohli žít ve svobodě a nikdy nepoznali nenávist a stigma zatracených.“ Nebylo by moudré, lépe řečeno bylo by přímo hanebné připustit, aby byli zapomenuti. Velký dluh, který vůči nim máme, můžeme splatit alespoň v malé míře tímto způsobem. Výročí konce války, jež bylo současně definitivní tečkou jejich utrpení, je k tomu neopakovatelnou příležitostí.
Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS