Když dozněl zrady zvon
Rok 1938 patřil k těm, pokud jde o dramatické události, velmi bohatým. Pohříchu se ovšem v žádném případě nedalo mluvit o pozitivech. Vzduch začal páchnout střelným prachem a nedávný válečný konflikt, který byl dosud v paměti obyvatel v celé Evropě, hrozil recidivou mnohem větších rozměrů. Nedávná hospodářská krize totiž nejen zvětšila sociální pnutí, ale způsobila nástup totalitních režimů, z nichž mnohé vyrostly na pocitu frustrace z porážky a touze po odvetě za prohranou válku.
Patřil k nim i režim v nacistickém Německu, který v tomto roce měl za sebou už pětiletou existenci. Nacisté zcela ovládli Německo, za pomoci nacionální a rasové demagogie se dopouštěli zcela otevřeně likvidace svých názorových oponentů, ale i občanů židovského původu, které Hitler učinil kolektivně odpovědné nejen za prohranou válku, ale i poválečný úpadek a bídu Německa.
Teror, jehož plody se staly předmětem „vývozu” mimo hranice, poznalo zatím jen Rakousko, které se v březnu 1938 s nadšením, aspoň na venek projevovaným, vrátilo „do lůna” obnovené Německé říše. Poté se nacistickým dobyvatelům v rámci revanše za příkoří způsobené „nespravedlivou” porážkou ve válce zachtělo další kořisti v podobě malé a hlavně mladé republiky, jež s Německem sousedila. Využili k tomu neuspokojené ambice a pocit křivdy početné téměř třímilionové německé menšiny, frustrované pocitem občanů druhého řádu, a hlavně sociálními otřesy zapříčiněnými hospodářskou krizí, která měla zvláště v pohraničních oblastech, kde průmysl byl orientován na export do Německa, hlubší a bolestnější průběh. Situace se přiostřila zvláště v druhé polovině roku 1938, kdy nejsilnější německá politická strana Sudetendeutsche Partei, reprezentovaná politiky a svými tehdejšími poslanci Henleinem, Frankem a Krebsem, začala tlačit se svými požadavky na vládu a prezidenta republiky – nejdříve na autonomii, i když bylo zcela jasné, že jde o odtržení určitých území od republiky a de facto její úplné zničení.
Hitler, který si se stal samozvaným garantem a ochráncem tzv. sudetských Němců a jejich zájmů, dokonce vyhrožoval válkou. Vše skončilo jak známo ostudným „mnichovským diktátem”, který pouze na pár měsíců nasytil diktátorovy mocenské choutky. Všichni prozíraví politici, ale nejen oni, tušili, že se jedná jen o provizorium a že nenasytný Hitler se s tímto polovičatým řešením neuspokojí.
V této atmosféře začalo začátkem října za nadšené spolupráce příslušníků německé menšiny, kteří byli sdruženi nejen v SdP, ale i v nejrůznějších paramilitárních formacích, jako např. freikorps, budovaných, řízených a financovaných německými tajnými službami SD a abwherem. Tyto organizace otevřeně podnikaly nejrůznější teroristické akce proti četnickým stanicím, týraly a vraždily Čechy, kteří narychlo opouštěli své domovy a prchali z pohraničí, přičemž majetek zanechávali na místě.
Osiřely také pohraniční pevnosti, kterých se začala zmocňovat německá wehrmacht. Nacisté ocenili nejen invenci projektantů a lokalizaci, ale především velké množství zbraní, které jim spadly lacino do klína. Částka, která byla za ně zaplacena, byla astronomická – několik miliard předválečných korun.
Daleko větší škoda byla napáchána na vojácích, kteří byli zbaveni možnosti těchto zbraní použít a jejichž morálka jakkoli v té době vysoká utrpěla deziluzi, ze které se mnoho z nich nevzpamatovalo, a mnozí z nich skončili v těžkých depresích nezřídka končících alkoholismem. Někteří si místo emigrace do ciziny a boji proti nacistickému Německu raději vybrali cestu kolaborace a otevřené zrady.
Okupace a válka, jako další články řetězu událostí dějin tohoto období, přinesly nejen tragédii a velké množství obětí, ale i razantní změnu politické i zeměpisné mapy Evropy. Důsledky pociťuje a pociťovat bude i generace, která vstupuje do života, aby převzala štafetu řízení dalších osudů této planety. Objevují se názory proklamované některými kruhy politiků a s nimi spjatých historiků vedoucí k zásadní revizi nedávných evropských dějin. Pod pláštíkem objektivity jsou některé události překrucovány. Obětem se dostává nálepek viníků a ze skutečných viníků se snímá část nebo celá vina, jejich zrádné činy jsou pak relativizovány údajnými křivdami a nespravedlnostmi. Demagogie a lež kralují a co je nejhorší, k této hanebnosti se propůjčují i někteří politici, kteří jsou nejen podle ústavy, ale i svého svědomí povinni hájit zájmy lidu, který jim ve volbách dal důvěru. Zapadá to do celkového obrazu hluboké krize současné doby, zasahující všechny stránky její existence. Lze jí čelit jen návratem ke skutečným hodnotám. Nedopustit, aby byly zpochybněny pod jakoukoli záminkou. Nebraňme se pravdě, které nás učili naši předkové, z nichž mnozí za ni položili životy na bojištích, ale i v káznicích a koncentračních táborech nacistického Německa. Nedopusťme, aby pod záminkou objektivizace výkladu dějin byly památka a odkaz předků jakkoli zpochybněny a pošlapány.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS