Krvavý osud pasekářské osady Ploština
Vítězství spojeneckých vojsk a především rychlý postup Rudé armády v jarních měsících roku 1945 přibližoval okamžik konce nacistického teroru a konec válečných hrůz, jimž čelilo obyvatelstvo podstatné části tehdejší Evropy, tehdejší protektorát Čechy a Morava nevyjímaje. Útočné operace Rudé armády, jimž hroutící se a doslova z posledního dechu meloucí kdysi slavná wehrmacht nemohla odolat, znamenal i zvýšenou aktivitu partyzánského hnutí, které bylo nedílnou součástí celonárodního odboje proti nacistickým okupantům a které zvláště v druhé polovině války nabývalo na významu. Jejich boj v týlu nepřítele významnou měrou způsoboval lidské i materiální ztráty, a nejen to. Poutal také četné vojenské síly, jichž se tak nutně nedostávalo na frontě. Roztroušené oddíly sice operovaly samostatně, nicméně jejich diverzní a zpravodajské akce byly centrálně řízeny a koordinovány. Přitom se neobešly bez pomoci civilního obyvatelstva, pokud šlo o zásobování potravinami, dočasný úkryt a ošetření raněných. Podporovat partyzány ovšem znamenalo velké riziko spojené s drakonickými tresty a barbarskou mstou s uplatňováním kolektivní viny a masovými popravami nejen těch, kteří byli zapojeni, ale i rukojmích počítaje v to často ženy, děti a staré lidi. Krutá odplata se navíc neobešla bez neslýchaných zvěrstev – týrání, mučení při snaze vynutit výpověď a zapalování obydlí. Tragický osud jako následek pomoci odbojářům postihl mnohé vesnice, či jen osady. Patřila k nim i nevelká pasekářská osada Ploština a nedaleká Ryliska u Valašských Klobouků. V důsledku zrady konfidentů gestapa došlo 19. dubna 1945 k přepadu komandem gestapa a trestním oddílem SS a k následnému hromadnému masakru tamějších obyvatel, kteří doslova uhořeli poté ve svých domech. Odpovědnost plně padá na zvláštní jednotku SS „Josef“, jejíž mužstvo tvořili příslušníci Hlinkových gard. Jediný přeživší účastník o tom podal po skončení války očité svědectví. Srdce se svírá a dech se zatajuje nad neuvěřitelnou a nepochopitelnou brutalitou nacistických represivních orgánů, jimž nezabránil ani blížící se konec války a okamžik, kdy se budou ze svých zločinů zpovídat. Řádili jako zběsilí bez ohledu na následky a osud svých nebohých obětí. Připomínáme si je dnes ve dny blížícího se výročí konce nejstrašnější války v dějinách lidstva, jako mnohé další, které nesmí a nebudou zapomenuty, pokud se my a po nás ti, kteří převezmou štafetu našeho úsilí, budeme dostatečně zasazovat.
Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS