Mauthausen – místo, kudy kráčelo utrpení a smrt
Neodvratný konec nacistické diktatury v jarních měsících roku 1945, v době, kdy svoboda, sen nespočetné řady obětí hitlerovského řádění, byl na dosah ruky, odkrývaly spojenecké armády, jež si klestily vestu ke konečnému vítězství, místa, kde i vojáci oněměli hrůzou. Patřil k nim koncentrační tábor Mauthausen-Gussen. Samotný tvůrce obludného potlačovacího aparátu Reinhard Heydrich ho charakterizoval, jako – a teď cituji: „pro těžce provinilé, nenapravitelné a zároveň již soudně trestané a asociální vězně v ochranné vazbě, sotva převýchovy schopné.“ V souladu s touto doktrínou bylo s vězni jednáno.
V klasifikaci koncentračních táborů, vypracovaný bezpečnostní policií – tedy v převážné míře gestapem – zaujímal III. stupeň a umístění v něm se prakticky rovnalo rozsudku smrti, jenž často zůstal nevyřčen. Nejnižší příčka byla vyhrazena už jen pro vyhlazovací tábory. Současně to bylo první zařízení tohoto druhu, které bylo vybudováno mimo území Německa, a to v Rakousku, první oběti nacistické rozpínavé politiky.
Vězňové všech národností byli nuceni tvrdě pracovat v tamějším kamenolomu pro společnost „Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH“, jejímž vlastníkem byla SS. Podmínky pro jejich život – přesněji živoření – byly víc než otřesné a stav vězňů, jenž skončil tělesnou a duševní vyčerpaností, navíc zhoršovala nedostatečná strava a otřesné ubytovací podmínky. Ztráta zdraví, lidské důstojnosti patřily k realitě této „předsíně pekla“. První vězňové sem byli zavlečeni 8. srpna 1938. Brzy je následovaly tisíce dalších včetně židů, kteří se stali obětí zrůdné rasové politiky. Celkový počet mauthausenských vězňů se odhaduje na 199 404, z nichž na 119 000 zemřelo. Mezi nimi bylo 38 120 židů, pocházeli z Polska, dále ze Sovětského svazu a Maďarska. Kromě toho se zde octnuly také početné skupiny Němců, Rakušanů, Francouzů, Italů, Jugoslávců a Španělů.
Celkový úpadek a ztrátu důstojnosti urychlovalo šikanování a brutální týrání ze strany nejen dozorčího personálu z řad jednotek SS – svazů umrlčích lebek, ale i vězeňských funkcionářů nejrůznějších stupňů – kápů a blockaltstestrů z řad německých kriminálních živlů se zeleným trojúhelníkem, na něž „ochranná vazba“ byla uvalena poté, co opustili brány věznic a káznic. Ukájeli si na nich často své zvrácené a sadistické choutky. Konaly se zde rovněž zrůdné lékařské experimenty a nešťastníci, kteří byli vystaveni nevýslovnému trýznění a mučení a které na konci čekala fyzická likvidace v plynových komorách.
Tragickou roli sehrál tento KT v i v dějinách českých zemí. Krvavý kat nejen českého lidu v úloze zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich poté, co se pustil „do práce“ na „pacifikaci“ protektorátního prostoru, nařídil, by provinilci z řad protektorátních příslušníků, zpravidla po rozsudcích stanných soudů s verdiktem „předání gestapu“, byli přednostně posílání právě sem. Poté co podlehl následkům odplaty, provedené čs. parašutisty, se právě zde ve dnech 24. 10. 1942 a 26. 1. 1943 naplnil osud celkem 292 statečných vlastenců, kteří parašutistům pomáhali, včetně rodinných příslušníků a příbuzných parašutistů. Dosud zachované dokumenty, strojopisné archy se seznamem „odsouzenců“, signované náčelníkem řídící úřadovny gestapa v Praze, o tom dávají i po letech otřesné svědectví.
V dubnových dnech roku 1945, kdy konec třetí říše se neodvratně blížil, se situace v táboře drasticky zhoršila. Z koncentračních táborů Dachau, Buchenwald, Dora, Gross Rosen, Ravensbrück a Flossenbürg přicházely nesčetné evakuační transporty, což zapříčinilo zkomplikování životních podmínek vězňů. Až do posledních okamžiků pokračovala nacistická bestialita, vraždění i výkon „zvláštního zacházení“, jež v žargonu nacistických represivních orgánů znamenalo likvidaci bez jakékoli byť formální soudní procedury.
Utrpení a brutalitě byla učiněna definitivní přítrž 7. května 1945, kdy byl tábor osvobozen americkou 11. obrněnou divizí. Velitel SS-obersturmbannführer Carl Ziereis byl na útěku postřelen a na následky zemřel a 58 příslušníků SS bylo odsouzeno k smrti a tři na doživotí. Mnozí bývalí vězňově se potýkali s následky „převýchovy“ po celý svůj následující život.
Nedopusťme, aby památka obětí nacistické zvůle, brutality a teroru byly zapomenuty. Neboť i oni zemřeli za naši mírovou a lepší budoucnost. Připomínejme, a to zvláště mladé generaci, čeho byl nacismus a lidé jím ideologicky naočkováni schopni. Neboť i jim vděčí současná mladá generace za svůj život.
Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS