Memento lidických mučedníků
Milostný příběh dvou mladých lidí, z nichž jeden skrývá skutečnost, že dal své slovo jiné, se v různých měnících se kulisách odehrál v historii a současnosti mnohokrát, neboť jeho téma je nadčasové a věčné, co svět světem bude stát. Ve stovkách a tisících těchto sobě podobných příběhů snad žádný z nich neznamenal ve svém důsledku tragédii takových rozměrů, jako bylo zničení Lidic a tragické následky pro všechny jejich obyvatele. Dopis adresovaný tovární dělnici Anně Maruščákové od milence Václava Říhy, který získal její přízeň předstíráním ilegální činnosti, se jevil továrníku Palabovi, kterému se z důvodu její nepřítomnosti dostal do rukou jako značně podezřelý, a proto jej s poukazem na pravděpodobnou souvislost s atentátem na Heydricha nejdříve předal četníkům a ti na jeho naléhání jej postoupili venkovské úřadovně (aussendientelle) gestapa v Kladně. I když bylo evidentně jasné, že jde o řešení klasického milostného trojúhelníku, přesto neváhal náčelník kladenské aussendienststelle informovat mimoslužební cestou svého přítele, horlivého a fanatického nacistu Horsta Boehmeho, standartenfuehrera SS, náčelníka SD a SiPo (bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v protektorátě) o těchto skutečnostech. Vzhledem k tomu, že po mučení u výslechu uvedl Václav Říha, že údajně potkal Josefa Horáka, pilota, který odešel do zahraničí, který pocházel z Lidic, byl osud této vesničky zpečetěn. Vzniklo podezření, že se útočníci na protektora skrývali v Lidicích, což dle kriminálního komisaře Pannwitze, šéfa vyšetřovací komise, byl, jak píše ve svých pamětech, nesmysl. Nicméně byl informován státní tajemník v úřadu říšského protektora a vyšší vůdce SS a policie Karl Hermann Frank, od něhož se to dozvěděl Hitler. V den Heydrichova pohřbu učinil strašlivé rozhodnutí a rozkázal Lidice srovnat se zemí, dospělé muže zastřelit, ženy odvézt do koncentračního tábora a děti po rasovém zkoumání dát na „náležité vychování“. Vlastní akce začala ještě téhož večera.
V horizontu několika hodin proběhl dosud neslýchaný masakr. Předtím byly ženy a děti odděleny od mužů a odvezeny do kladenského gymnázia, kde čekaly na svůj další nejistý osud. Mezitím 180 mužů dlelo ve sklepení Horákova statku a čekali na vykonání strašného ortelu vyřknutému nad nimi nacisty. Mezitím nastoupila popravčí četa složená z příslušníků ochranné policie (Schupo), mezi nimiž byli i rodáci z Halle an der Saale, odkud Heydrich pocházel. Hrdě a se vztyčenou hlavou se stavěli před hlavně karabin, aby po pár minutách padli k zemi hanebně zavražděni a svědomí jejich vrahů stále více zatíženo smrtelným hříchem. Příslušníci popravčí čety zaplašují své svědomí před Bohem alkoholem hojně konzumovaným, neboť jsou si moc dobře vědomi, že v sobě pohřbívají poslední záblesky lidskosti. Středověk se náhle vrátil, mohlo by se zdát, ale není tomu tak. Neboť i v těch dobách by se lidé zdráhali dopustit se tak strašného zločinu, jako potomci Teutonů v osvíceném XX. století. Netušili ovšem, že z oněch mužů se stanou, a to plným právem, mučedníci dokládající bezpříkladné barbarství, jež bylo počátkem obrovské vlny odporu vůči nacistickému Německu a nevídaného soucitu a solidarity, které se zmocnily doslova celého světa. V dalších dnech násilím odtrhli děti od matek a většinu z nich poté odvezli do Lodže, pak do Chelmna, kde byli zavražděny v plynových autech. Zlo a běsnění zde dosáhlo svého vrcholu. Z více než jednoho sta žen, které se octly v koncentračním táboře Ravensbrueck, se jich skoro šedesát už nikdy nevrátilo. Nelze slovy ani popsat, obrovský žal a smutek, který prožívaly ženy, právě navrátivší se po přestálých hrůzách a živoření v nacistickém koncentračním táboře poté, co byly postaveny tváří v tragické skutečnosti, že své milované muže a děti už nikdy neuvidí. Traumata, ze kterých se mnohé z nich nevzpamatovaly do konce své pozemské pouti a přenesly je i na své potomstvo.
Příběh lidických by měl být známý každému z nás, lidem všech generací, jež cítí náklonnost k této krásné zemi. Památka na lidické nesmí zahynout, ale současně nesmí být ani nástrojem politických a propagandistických her a zneužívána k získání moci a ovládání lidí. Memento varovný prst historie nás k tomu nabádá a velmi dobře ví proč. Věnujme lidickým minutu ticha a rozjímejme nad smyslem jejich oběti, nad odkazem, jenž nám napsaný jejich nevinnou krví zanechali. Čest jejich památce. Nikdy a za žádných okolností nezapomeneme, neboť by to od nás byl trestuhodný hřích, hřích ztráty paměti.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS