Odplata krvavému ochránci
Rotmistři čs. zahraničních vojenských jednotek Jozef Gabčík a Jan Kubiš v onen jarní den naplnili skutek, ke kterému se krátce před odletem do okupované vlasti zavázali přísahou, stvrzenou vlastnoručním podpisem. Provedli útok nejen na kata českého lidu, ale i na tvůrce zločinného potlačovacího aparátu, jenž dosud v dějinách civilizované Evropy neměl obdoby a který rozséval smrt od Francie až po východní oblasti Ukrajiny. Pomstili životy zavražděných českých vlastenců, kteří při svém spravedlivém odporu proti okupační moci byli zatčeni a poté po příchodu Reinharda Heydricha v souvislosti s vyhlášením civilního výjimečného stavu – stanného práva – popraveni. Proč právě Heydrich byl pověřen úkolem „zastupovat nemocného“ Konstantina von Neuratha, nebude nikdy zcela jasné a není to rozhodně cílem této vzpomínkové stati. V každém případě se mu kombinací drastických opatření na poli exekutivy a hospodářsko-správních kroků podařilo stávající situaci konsolidovat a zajistit téměř plynulý chod pro Říši tak důležité zbrojní výroby. Události, jež následovaly poté, co byl převezen na chirurgickou kliniku nemocnice Na Bulovce, se nesly ve znamení toho nejvystupňovanějšího krvavého teroru, který ve vztahu k českému národu Němci dosud neuplatnili. Hrozila smrt za jakoukoli maličkost, nacisté byli doslova posedlí běsem pomsty během celého období, časově ohraničeného koncem května a následujícího měsíce, kdy před popravčími četami umíral nejen výkvět celého národa, ale i řada prostých lidí, kteří s útokem na Heydricha neměli cokoli společného. V této době rovněž se staly dvě nanejvýš tragické události, vypálení dvou českých obcí Lidice a Ležáky, jež byly akty, za něž by se nemuseli stydět ani středověcí barbaři. Teprve poté, když parašutisté po statečném, ale marném boji dne 18. června 1942 ukončili svůj život, byla nacistická hydra lačníci po krvi českých lidí částečně uspokojena. Statečný čin našich vojáků rozdělil národ na dvě části – odpůrců a těch, kteří souhlasili. První z nich argumentují nesmírně vysokou cenou vyjádřenou počtem zavražděných příslušníků národa v poměru k významu a vlivu osobnosti R. Heydricha. Druhá strana pro změnu staví do popředí a právem, co Heydrich vykonal a jaké nebezpečí nejen pro český národ, ale minimálně pro celou Evropu znamenal. Bylo toho mnoho. Stačí připomenout, že byl nejen nelítostným a manažersky velmi zdatným náčelníkem SD a SiPo, působící na všech okupovaných územích, kde řádily jeho vraždící operační skupiny, ale také tvůrce hrůzného projektu holokaustu židů, ale i v konečném důsledku dalších „méněcenných“ národů a ras v duchu zrůdné nacistické ideologie. Nechci na sebe brát roli soudce, tudíž se nepřikláním k žádné straně a snažím se stát nad nimi. Nelze však zpochybnit, že díky likvidaci této stvůry jsme se stali jako národ respektovaným členem národů a států protihitlerovské koalice. Bohužel ani tato skutečnost ovšem nevrátí život nevinným obětem tohoto barbarského násilí, jež odstranění tohoto zločince vyvolalo. Nezapomeňme nikdy nejen na naše odvážné vojáky a jejich historický čin, ale i na památku těch, kteří v těchto strašných dobách přišli o život. I přes téměř osmdesát uplynulých let zůstává jejich odkaz stále živý.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS