Historie a její učitelé, aneb skoro neznámý památník
Jednoho pošmourného dne roku 2013 jsem spolu se svými dlouholetými kamarády, učiteli dějepisu, stál před impozantním vchodem do monumentální budovy, jež bezesporu patří k mnoha architektonickým skvostům naší matičky stověžaté. Důvodem mé přítomnosti nebyl zdaleka jen obdiv k této budově, kterou si nechal podle projektu architekta Maxe Spielmanna postavit bankéř a zámožný podnikatel Julius Petschek ve dvacátých letech. Čekal jsem s dalšími zájemci na průvodce, jenž nás měl provést místnostmi, v nichž byl iniciativou navrátivších se politických vězňů zřízen ve druhé polovině čtyřicátých let památník, který bude v budoucích letech připomínat utrpení těch, kteří se zasloužili o svobodu naší vlasti a mnozí z nich za ni s plným vědomím položili svůj život. Zmíněná budova se v letech 1939–1945 stala sídlem řídící úřadovny nacistické Tajné státní policie, která vstoupila do historie pod zkratkou gestapo, a přízemní místnosti, ve kterých se nachází expozice včetně hrůzných artefaktů pamatujících ony tragické časy, vstoupily do dějin pod eufemistickým pojmenováním „domácí vězení“. Tehdy jsem ještě netušil, že se o pár let později stanu nejen členem Českého svazu bojovníků za svobodu, dokonce předsedou Oblastního výboru v Praze 6, ale také průvodcem v Památníku Pečkárna. Věnuji se této činnosti už od roku 2017 a přináší mi, nač si to nepřiznat, uspokojení z toho, že návštěvníkům zprostředkovávám důležitý odkaz na závažné, byť tragické období našich národních dějin. Vždycky na konci prohlídky kladu návštěvníkům, kteří jsou plní dojmů z toho, co měli možnost vidět, a na nichž se v té či oné míře odráží genius loci a tragika v plném dosahu, otázku, co je sem přivedlo. Reakce se různí. Někteří jsou zájemci o historii a často přicházejí se svými rodinnými příslušníky často i dětmi v útlém věku. Druzí zase proto, že viděli nějaký televizní pořad, případně v záplavě informací na internetu je zaujaly naše stránky, popřípadě zmínka na portálech určených pro turistické informace. Prožívám vždy upřímnou radost z toho, že mé bližní neopustil zájem o dějiny země, jež je pro ně kolébkou. Současně s tím ovšem ovládá mou mysl znepokojení, které ve mně uzrávalo celou dobu a nyní se přihlásilo ke slovu. Fakt, že je tento památník návštěvníky vyhledáván, je nesporně pozitivní. Bohužel ona motivace, o níž jsem se zmínil, postrádá jeden podstatný moment. O těchto místech, kde křížová cesta našich moderních dějin je vroubena prolitou krví našich předků, se mají dozvědět nejen z masmédií, ale v hodinách dějepisu. Bohužel tomu tak není, což přiznejme si, je hluché místo činnosti našeho svazu zvláště v oblasti propagace a kde nás v tomto směru čeká ještě hodně práce. Bude žádoucí oslovit nejen školy a učitele dějepisu, ale také katedry historie všech vysokých škol, které mají v popisu práce výchovu budoucích pedagogů, aby každý z nich, dřív než začne svou kariéru, navštívil tato místa. A poté přišel znovu se svými žáky a vůbec by neškodilo, kdyby se přidali i rodiče. Jen tak bude naplněn smysl věty: Historie je učitelkou života.
Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS