Historie versus etika žurnalistická a lidská
Kontroverzní reportáž, která je samozřejmě velmi citlivým tématem, byla odvysílána s notnou dávkou „taktu a empatie“ v předvečer této tragické události. Pomineme-li fakt, že byla hrubým porušením piety a zhanobením památky všech tragicky zahynulých a nevinných obětí brutální pomstychtivosti a krvelačnosti rozběsněných nacistických vrahů, jimž bylo doposud prolité krve málo, a lačnili po další. Daleko horší – a lze to s úspěchem označit za porušení všech etických norem, ale i elementární lidskosti, o empatii vůbec nemluvě – obvinění nežijící lidické ženy z udavačství, a to na základě byť fundované vědecké práce, jež jak známo nemůže být věrným otiskem pravdy. Lidské poznání je ze samé podstaty nedokonalé, a proto je zde nutná přítomnost pokory, o sebereflexi nemluvě. Bulvarizace tohoto citlivého tématu navíc měla za následek velkou bolest její dcery – paní Marie Šupíkové, která prožila těžké trauma už v raném věku, kdy byla násilím odtržena od rodičů, dána slovy tehdejšího policejně-propagandistického žargonu na „náležité vychování“ do německé rodiny, aby byly zpřetrhány všechny vazby nejen k rodině, ale i k národu, který byl z větší části určen buď k vysídlení, nebo v duchu nacistické doktríny „konečného řešení“ k fyzické likvidaci. Paní Šupíková navíc celý život neúnavně podávala svědectví o barbarství, jehož byla svědkem a její nejbližší krvavou obětí, poučením pro příští generace a mementem, aby něco podobného v budoucnosti nenašlo opakování. Redaktor nejen že si vůbec neuvědomil, čeho se vlastně dopustil, ale jde hnán svým zbytnělým egem ještě dál. Ve svém komentáři se dokonce pasuje do role jakéhosi Mesiáše pravdy a své neobhajitelné jednání se snaží v tomto duchu nejen vysvětlit, ale postavit na piedestal jediného spravedlivého. Ve své bohorovnosti si dokonce osobuje právo soudit ostatní žurnalisty a obviňovat je ze záměrné politizace a ze snahy o mlžení a konstruování k tomu vytvořených účelových lží a vnucení dojmu, že se jedná o sérii marketingových triků. Vrcholem je jeho tvrzení, a teď si dovolím citovat: „Největším paradoxem totiž je, že svět by dodnes o paní Šupíkové, údajné oběti naší reportáže, vůbec nevěděl, kdyby ji po necelém půlroce od odvysílání reportáže nevytáhla do svého pořadu v Xaver TV Jana Bobošíková a tam ji teprve řádně nezmedializovala.“ V tomto okamžiku pan redaktor klesá na pomyslné dno etické. Nevím, zda si to uvědomuje, neboť mi jeho vnitřní vesmír myšlenek pocitů a tužeb zůstává nepřístupný. Leč jedno vím jistě, že je na čase, aby procitnul – a až tak učiní, zpytoval své svědomí, co za sebou ta jeho šílená jízda zanechala. Paní Šupíková už k tomu bohužel nic neřekne, neboť se ve svém požehnaném věku odebrala na věčnost. Bohužel asi neumírala smířena se svým životem, ale s křivdou, kterou si rozhodně nezasloužila.
Vážený pane Wollnere, ještě horší než celá kauza oné reportáže, jejíž motivy se dají pochopit, je zde citovaná vaše věta, kterou snůšku urážek dovršujete. Urazil jste ženu, která svým svědectvím před „soudem národů“ v Norimberku pomáhala usvědčit nacistický režim z těch nejstrašnějších zločinů, na něž doposud nenašel reflexi žádný zákoník na světě a nemá obdobu v celé dosavadní pohnuté historii lidstva. Bylo by dobré si tento elementární fakt uvědomit a poté jednat dle svého svědomí, pokud vám ovšem nějaké zůstalo.
Milan Vichta, předseda OV ČSBS Praha 6