Pár poznatků ke knize „Gestapo. Moc a teror v třetí říši“
Místem jeho vzniku přesněji přeměny z tamější politické policie bylo Prusko, konkrétně Berlín. Iniciátorem byl tehdejší pruský ministerský předseda a nacista číslo 2 Hermann Göring. Vyjmul politickou policii z pravomoci zemského ministerstva vnitra a udělil jí výsadu uvalovat tzv. ochrannou vazbu bez jakéhokoli vlivu justičních orgánů. Také se změnil název této instituce na Úřad tajné státní policie – Geheime Staatspolizeiamt, jehož zkrácením vzniklo zmíněné, děs nahánějící pojmenování. Zásluhou Heinricha Himmlera a především Reinharda Heydricha došlo k rozšíření jeho působnosti na celé území říše, převzetí pod vedení SS. Později se gestapo stalo nejen nástrojem barbarského teroru, ale i genocidy národů a etnických skupin v celé Evropě. Způsoby používané touto všemocnou složkou, nad níž neměla kontrolu státní ani stranická byrokracie, k dosažení přiznání tisíců lidí, jež spolknul tento „mlýnek na maso“, nepoznaly dějiny předtím ani potom. Řada vězněných skončila v koncentračních táborech, kam je právě gestapo posílalo většinou s poznámkou „RU“, přeloženo do češtiny „návrat nežádoucí“. Správa a veškeré otázky logistiky spadaly do pravomoci Hlavního správního a hospodářského úřadu SS, střežení vězňů a strážní služba potom útvarům SS-Totenkopfverbände
(svazy umrlčích lebek). Hlavní slovo, pokud šlo o osudy vězňů, mělo tzv. politické oddělení, což byla úřadovna gestapa v příslušném táboře.
K nejpozoruhodnějším publikacím, jež nabízí knižní trh na poli odborných publikací, patři autorský počin dvou uznávaných badatelů Carstena Damse a Michala Stolleho s názvem GESTAPO. MOC A TEROR V TŘETÍ ŘÍŠI, jejíž český překlad nabídlo nakladatelství Paseka v roce 2008. Dovolil bych si v tomto ohledu nabídnout zamyšlení, jež reflektuje názorové trendy některých řekněme „historiků“, tedy spíše s prefixem „rádoby“, a jejich názorových nohsledů a přívrženců. Motivují mě k tomu jejich do nebe volající názory, které prezentují s vážnou tváří, neopomíjeje přitom dát na odiv své CV, kde nechybí i soupis akademických hodností, jež mají dokumentovat jejich odborné renomé. Ptáte se, o jaké názory se konkrétně jedná? Nuže tedy slyšte, ony „pomazané“ hlavy srovnávají gestapo s „všemocnou“ Státní bezpečností.
Patrně nikdy si neuvědomili několik zásadních rozdílů a lze téměř s jistotou tvrdit, že knihy, podobné výše uvedené, nikdy nečetli. Nepochopili, či spíše to nechtěli, že celá Bezpečnostní policie (gestapo bylo její součástí) podléhala mocenskému konglomerátu SS, neřídila se žádnými psanými zákonnými normami, jen a pouze názorem svých řídících orgánů a nacistickou ideologickou doktrínou o nepřátelích říše a „méněcenných“ rasách.
Na rozdíl od Státní bezpečnosti disponovalo gestapo institutem „ochranné vazby“, což znamenalo časově neomezenou internaci „provinilce“, proti níž neexistovaly opravné prostředky. Nejděsivější instrument se skrýval pod písmeny SB – Sonder Behandlung, přeloženo nejpřesněji spojením zvláštní zacházení, či jednání, což v praxi znamenalo vraždu bez jakéhokoli byť formálního vyšetřování, jen na příkaz náčelníka příslušně řídící úřadovny gestapa po schválení Hlavním úřadem říšské bezpečnosti. Dalším příkladem hrůzné bestiality byly hromadné popravy, spíše vraždy v rámci stanného práva, které následovaly po „rozsudcích“ stanných soudů, které byly dopředu připraveny a proti kterým nebylo žádné odvolání. Tyto příklady snad přesvědčí každého myslícího člověka že „obludnost“ Státní bezpečnosti naprosto bledne v porovnání s tím, co v tomto směru učinilo gestapo.
Ono „opomíjení“ či spíše záměrné nevěnování pozornosti těmto podstatným skutečnostem je součástí zcela identifikovatelného procesu přepisování dějin či rovnou „vymazání historické paměti“. Nechci tím bagatelizovat činnost a akty zvůle bývalé „ozbrojené pěsti dělnické třídy“ – Státní bezpečnosti, o níž existuje v současné době dostatečně bohatá a obsáhlá literatura. Mým záměrem je upozornit na politováníhodné profesní selhání. Těžko říci, co je jeho příčinou. Zajisté nebude jediná, ale zjistit to, to je práce k tomu povolaných expertů.
Milan Vichta, předseda HDK ÚV ČSBS