Stojíme před novými výzvami, kterým je nutno čelit
Myšlenky a hodnoty, jež náš svaz od samého začátku reprezentuje, k nimž se hlásí a plným srdcem vyznává a měl by být připraven předat je jako symbolickou štafetu dalším pokolením vlastenců, jimž vždy budou drahé a v jistém smyslu se stanou součástí a smyslem jejich životů. Nyní jde doslova a do písmene o ohrožení odkazu našich předků, v řadě případů našich drahých příbuzných a nejbližších, kteří za ideály a svobodu naší drahé vlasti byli ochotni zaplatit a velmi často zaplatili tu nejvyšší cenu – svůj život, který všichni dostáváme jen jeden.
Pokud ovšem pozorně nasloucháme médiím, sledujeme aktuální dění a vývoj situace u nás, postoje a názory některých historiků u nás i v zahraničí, najednou se nám smysl existence našeho svazu jeho činnost a úloha dostávají do úplně jiného světla.
Najednou zjišťujeme, že je neslýchaným způsobem zkreslována historie naší vlasti, zesměšňována a bagatelizována existence předválečné Československé republiky, jsou zamlčována fakta o jejím složitém vývoji jako mnohonárodnostního státu a některé národnostní menšiny stavěny uměle do role utlačovaných občanů druhého řádu, kterým byla upírána jejich národnostní a občanská emancipace, a tím jejich zrádcovská činnost a aktivity zcela naplňující znaky teroristických činů a podvracení republiky jsou legitimizovány a ospravedlňovány. Čelní představitelé státu, zejména bývalý prezident Edvard Beneš, jsou stavěni na roveň zločinců a jsou dokonce v jistých vědeckých pracích skoro tak vykreslováni.
Období tzv. protektorátu Čechy a Morava, jehož existence byla od samého počátku porušením všech dosud platných mezinárodních právních norem psaných i zvykových, je pokřiveně líčena jako ráj, ve kterém se občanům dařilo a se kterým se až na malé výjimky zcela ztotožnili. Záměrně se zamlčuje nebo zpochybňuje význam a vážnost všech forem protinacistického odboje, ať už domácího se zbraní v ruce či beze zbraně zahrnujícího výzvědnou, sabotážní i přímou bojovou činnost. Češi a Moravané jsou líčeni zhusta jako národ kolaborantů a udavačů bez uvádění kvantitativních i kvalitativních hledisek.
Otázka poválečného vyrovnání se poté stává pod zástěrkou diskursu o údajných křivdách spáchaných na „hodných“ Němcích „zlými Čechy” vyloženým procesem té nejhrubší falzifikace, kde je pominut nejen historický kontext, ale zveličována a dávána na odiv krvelačnost zločinných Čechů, kteří slovy těchto vykladačů se dopouštěli řízené genocidy německého etnika prováděním masových odsunů spojených s nepotrestanými vraždami, za něž přikládají vinu tehdejším nejvyšším představitelům státu.
Nejhorší na tom všem je, že do těchto hanebných aktivit se zapojují i hromadné a oficiální sdělovací prostředky, především veřejnoprávní Česká televize, jejíž četné pořady nenápadně straní Němcům, sdruženým pod vlajkami nejrůznějších krajanských sdružení, jejichž cílem je pod záminkou „napravení křivd a smíření“ faktická revize všech právních a poválečných aktů s pravděpodobným cílem na restituci v majetkové oblasti, která se v blízké době tímto zcela bezprecedentně otvírá.
Prohlášení některých evropských institucí, zabývající se „evropskou pamětí“, přicházejí s tezemi „nového výkladu“ dějin druhé světové války, které nejsou ničím jiným než projevem snah o snížení viny někdejšího nacistického Německa na rozpoutání dosud největšího a nejkrutějšího válečného konfliktu v lidské historii a rozhodující viny na genocidě nejen židů, ale fakticky už tehdy probíhající genocidy a zotročení slovanských národů tehdejší východní Evropy.
Velmi tragické je, že této masáži je podrobena nejmladší generace účelově upravovanými osnovami probírané tématiky v oblasti společenských věd, a to především dějepisu. Řada především mladších učitelů, kteří se narodili po roce 1989, je v tomto duchu připravována už při své studijní přípravě pod záminkou, že dřívější výklad dějin byl minulým režimem z ideologických důvodů křiven a upravován. Mizí poznatky o partyzánském hnutí, které je často líčeno a srovnáváno s terorismem, případně je vykládáno ne jako odboj, ale jako příprava uchvácení moci komunisty a údajné sovětizace země po druhé světové válce. Lživě se také tvrdí, že komunistická strana úplně ovládala stát už po roce 1945.
Popsané procesy probíhají značně dlouho dobu a velmi rafinovaně za použití poznatků nejen společenských, ale i dokonce exaktních věd, vědeckých týmů a jsou na ně vykládány značné finanční prostředky. Hanebným faktem je i to, že se k těmto snahám připojují i někteří nejmenovaní čeští historici.
V žádném případě se nechci pouštět do detailní analýzy a mnohé problémy jsem neuvedl ani v náznaku pro malý prostor, který jsem vyhradil tomuto textu. Leč i z tohoto mála uvedeného je zcela patrné, že i když nedisponujeme ani zlomkem nástrojů jako protistrana, že tento boj o zachování historické paměti, zachování pravdivého odkazu našich již bohužel zemřelých předků a jejich světlé a pro nás všechny drahé památky, a to řečeno bez patosu, je naší nejsvětější povinností. Bez ohledu na to, zda se nám všem, nebo některým z nás zdá předem prohraný, neboť proti nám stojí přesila v počtu i kvalitě použitých nástrojů, řečeno vojenskou terminologií – zbraní.
Využijme všech možností, všech technických vymožeností, které máme. Vydávejme sborníky, vytvářejme diskuzní fóra na sociálních sítích, sledujme zahraniční především německé sdělovací prostředky. Cíleně oslovujme mladou generaci, třeba zakládáním pobočných spolků zabývajících se historií, klubů vojenské historie, regionálních i celostátních vlasteneckých sdružení. Sdružujme všechny lidi všech věkových kategorií, sociálních vrstev, politických názorů a náboženského vyznání, jimž je osud naší vlasti drahý, kteří nepodlehli bezobsažnému konzumnímu způsobu života a hledáním vztahů ke své domovině současně hledají i sami sebe.
Vytvářejme ve všech oblastních organizacích historicko-dokumentační skupiny, učme mládež formou besed, přednášek nejrůznějších prezentací pátrat po pravdivé historii, nalézat souvislosti a nepodléhat mainstreamovému výkladu dějin, který je spíš hledáním senzací než vytvářením pravdivého a kritického obrazu. K tomu všemu může přispět i naše historicko-dokumentační komise. Navrhujme výukové kurzy, oslovme především učitelskou veřejnost. Pozvěme nejen žáky a jejich učitele a studenty společenských věd především dějepisu do našich památníků odboje např. v bývalém Petschkově paláci, nebo v Brně v Kounicových kolejích. Předestřeme jim pravdivější obraz vývoje česko-německých vztahů, a to kontinuálně od druhé poloviny devatenáctého století, v době kdy se po revolučním období let 1848–1849 konstituovaly nové národní státy. Německo rozhodně patří mezi ně. Mluvme také o pangermanismu, snaze nové Německé říše hospodářsky a politicky ovládnout nejen střední, ale i východní Evropu. Vše čiňme s vědomím odpovědnosti nejen vůči sobě a svým bližním, ale v duchu budoucnosti těch, kteří hledají své místo nejen na pověstném slunci, ale i mezi lidmi, kteří mají dosud čisté srdce a ruce.
Milan Vichta, bývalý předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS