Reakce Pavla Horešovského na názor Antonína Nešpora
Vážený pane Pelci,
ano řekl jsem, že jméno Horák zavinilo, že jsem přišel jako 16denní dítě o tatínka, maminka byla tři roky zavřená v koncentračním táboře a já v dětských domovech, a budu si za tím stát do konce svého života. Ono je něco jiného to prožít, i když si to nepamatuji, ale mělo to vliv na vývoj mého života.
Dodnes mně nikdo neřekl, proč když Horák a Stříbrný, „jako vojáci šli bojovat do ciziny“, nic neudělali, proč nacisté vypálili Lidice, muže zastřelili, ženy poslali do koncentračního tábora a 82 dětí v Polsku zavraždili, ze 105 dětí se vrátilo 17 dětí. Ano, proto jsem černá ovce v rodině Nešporových a Kalibových.
Proč pan Nešpor nepíše, že už v koncentračním táboře lidické ženy vyčítaly jeho mamince, že její bratr má vinu na Lidicích, proč se z Lidic na nějakou dobu, pro neshody s lidickými ženami, odstěhovali?
Legenda o vině vznikla v Ravensbrücku, kde už tehdy některé lidické ženy vinily Horáka a Stříbrného ze svého zuboženého stavu pod nadvládou auzérek a esesmanů, kdy nechápaly, proč jsou vlastně vězněny. Svými narážkami na zavinění Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, že odešli bojovat do zahraniční armády, jen zvyšovaly už tak nesnesitelné útrapy Horákově sestře Anně, v té době provdané Kohlíčkové, jakoby netrpěla sama traumatem nad ztrátou své Věnušky, kterou jí nacisté po porodu vzali.
Synovec Josefa Horáka Antonín Nešpor se vyjádřil: „Mamince, sestře majora Horáka, to tady pořád opakovali a vyčítaly jí to další lidické ženy už v koncentráku: Stejně za to, co se stalo, může ten tvůj bratr.“ Tak vidíte, že nejsem sám, kdo říká, za co může synovec.
Pan Nešpor, za ředitelování paní Ing. Tělupilové, měl volnou ruku v Památníku a mohl si dělat, co chtěl, rozdávat dětem sirky při předávání cen na vyhlašování MDVV, fotit při vernisážích a jiných akcích, z archivu Památníku si zapůjčil fotky, které dodnes nevrátil.
Po nástupu nového ředitele pana JUDr. Červencla mu byla tato privilegia zakázána, a to byla voda na jeho mlýn. Začal dělat vše proti řediteli a mimo jiné prohlásil: „Já vás odtud dostanu.“ Založil si spolek OSL Lidice, aby byl chráněn nějakou organizací.
Jelikož nám ředitel „lidickým dětem nabídl pomocnou ruku“, hned bylo zle a pan Nešpor začal štvát proti řediteli a mně.
Jestli jste si všimli, tak pan Nešpor kope pouze za rodinu Horákových a v tom mu pomáhá rodina Kalibových.
Nemám chuť se dál rozepisovat o sporech mezi mnou a Nešporem. Já, když jsem něco dělal, tak pro všechny lidické děti, a když žily ženy, tak i pro ně. Od roku 1990 jsem převzal od Národní fronty dokumenty ohledně pietního aktu u společného hrobu lidických mužů a 25 roků jsem dělal pořadatele.
„Ke stému výročí lidických letců jsme iniciovali s předsedou spolku pro vybudování památníku J. H. a J. S. v Lidicích panem ing. Miroslavem Kalibou odhalení základního kamene pomníku. Bohužel se těchto akcí právě kvůli Horešovského pomluvě Horáka a Stříbrného, že mohli za Lidice, z místního svazu bojovníků nikdo nedostavil.“ – Co nato říci, jenom to, že to může napsat blbec. On si snad myslel, že tam půjdu a budu se dívat, jak oslavují založení pomníku. Již před tím se na základě ankety sesbíralo přes dvě stovky podpisů lidických obyvatel, kteří nechtějí, aby v Lidicích byl vybudován těmto dvěma letcům pomník, jelikož po nich byly pojmenovány dvě ulice v Lidicích a byla jim odhalena pamětní deska v místním muzeu, čímž je uctěna jejich památka. Já jsem nikomu neříkal, aby tam nechodil.
Je zajímavé, proč s výstavbou pomníku nezačali v době, kdy žily lidické ženy, vždyť k tomu měli příležitost, protože paní Kalibová dělala předsedkyni svazu bojovníků v Lidicích a pan Kaliba, její syn, po sametové revoluci dělal i starostu Obecního úřadu v Lidicích. Asi si to netroufali, protože by se se zlou potázali.
Já uznávám, že Josef Horák a Josef Stříbrný byli hrdinové, kteří nasazovali své životy v Anglii, ale na druhou stranu mě jejich jména stála život otce a tříleté odloučení od matky v době, kdy bych ji nejvíce potřeboval, neboť byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrücku a já jsem jako 16denní kojenec byl internován po tři roky v Praze Krči v německém nalezinci. To, bohužel nikdo z těch, kdo takovou osobní tragédii neprožil, nepochopí.
Pavel Horešovský, místopředseda Lidice Memory, z. s.