Co mi připomenulo ocenění Daniela Hermana
Dříve než do sálu v 5. patře na Legerové 22 uvedl předseda ÚV ČSBS Ing. Vodička pana tehdejšího ministra kultury D. Hermana, vyzval nás, abychom se chovali slušně a nekladli nepatřičné otázky. Skutečně pak mnozí členové a členky ÚV seděli jak zařezaní… Návštěvu popsala tisková zpráva z 30. května 2014 takto:
Chceme stavět mosty
„Za nejdůležitější považuji vést dialog,“ zdůraznil ministr kultury Daniel Herman, který se dne 27. května 2014 na pozvání předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslava Vodičky zúčastnil jednání jeho ústředního výboru.
Přijetím pozvání tak ministr reagoval na dopis zaslaný letos v březnu premiérovi Sobotkovi, v němž kromě jiného ČSBS kritizoval skutečnost, že Daniel Herman se stal předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG) v ČR.
Během velice otevřené diskuse si členové ÚV vyslechli ministrovy názory a postoje. Mj. se dozvěděli, že pan ministr pochází z rodiny, kterou velice citelně a nemilosrdně zasáhla druhá světová válka a německý nacismus. Mnoho jejích členů zahynulo v koncentračních táborech.
Daniel Herman upozornil, že SAG je mnohem starší než Sudetoněmecký Landschmanschaft, s níž je někdy SAG spojován. SAG vznikl v roce 1946. Název Ackermann-Gemeinde je odvozen od středověkého literárního díla Ackermann aus Böhmen/Oráč z Čech (Vyšehrad, 1994), které napsal Jan ze Žatce, rodák ze západních Čech a notář Nového Města Pražského. Je to dialog člověka se smrtí o životě a smrti, o smyslu života, o bolesti… Zakladatelé Ackermann-Gemeinde byli natolik zasaženi tímto dílem, že po něm pojmenovali své sdružení. Od svého vzniku se SAG distancoval od revanšistických tendencí. Jeho hlavním smyslem je dialog.
Jak ministr kultury poznamenal, máme obrovské štěstí, že žijeme v Evropské unii – v Evropě bez válek. Vyjádřil znepokojení na narůstající xenofobií, rasismem, které označil za fašizující tendence, a současně podtrhl význam KULTURY PŘIPOMÍNÁNÍ, tedy hledat poučení v minulosti s přesahem do budoucnosti.
Členové ČSBS ocenili upřímnost a otevřenost ministra Hermana i skutečnost, že si na ně udělal čas a přišel mezi ně. Na závěr se shodli, že v dialogu budou pokračovat.
(Zdroj http://www.zasvobodu.cz/news/tiskova-zprava/) Zřejmě i autor tiskové zprávy byl poučen o tónu i obsahu tiskové zprávy.
Na uvedeném setkání jsem (jakožto bába neposlušná) panu ministrovi položila otázku, proč při hlasování v Poslanecké sněmovně, aby se do kalendáře k 17. listopadu vrátilo jeho někdejší označení – Mezinárodní den studentstva, hlasoval proti tomuto návrhu. D. Herman odpověděl, že proto, že ho předkládala komunistická poslankyně (tehdy už europoslankyně) Kateřina Konečná. Podivila jsem se, že o návrzích ve sněmovně se nehlasuje z hlediska věcného, ale podle politické příslušnosti předkladatele, a současně jsem podotknula, že předseda ÚV ČSBS se dopisem obrátil na všechny poslanecké kluby s žádostí, aby podpořili návrh vrátit zpět do českého kalendáře označení Mezinárodní den studentstva; jediný, kdo reagoval v souladu s touto výzvou, byl Poslanecký klub KSČM. (O tom, že jsem návrh poslankyni Konečné připravila jako její asistentka, jsem pomlčela…)
Pan ministr slíbil, že si to na Poslaneckém klubu KDU-ČSL ověří a bude iniciovat případné předložení tohoto návrhu, o jehož podporu opakovaně předseda ČSBS J. Vodička při vzpomínkovém aktu před Hlávkovou kolejí v Praze v den výročí 17. listopadu 1939 žádal přítomné ústavní činitele. Ti podporu slibovali, protože „slibem nezarmoutíš“ – stejně jako pan ministr Herman, který pro další poslanecký návrh (tentokrát nikoliv z Poslaneckého klubu KSČM) na změnu označení 17. listopadu na Mezinárodní den studentstva a Den boje za svobodu a demokracii 2. března 2016 rovněž nehlasoval. Od tohoto pána bych ani neočekávala, že se členům ČSBS omluví… Korunu všemu dal předseda ÚV ČSBS Ing. Jaroslav Vodička v sobotu 9. dubna na 1. reprezentačním plese ČSBS, když ocenil ministra kultury Daniela Hermana pamětní medailí ČSBS, a to bez projednání a schválení ústředním výborem.
Když jsem na jednom z následujících jednání ÚV ČSBS vracela br. Vodičkovi svazovou medaili, o které jsem se domnívala, že ji dostal D. Herman, s tím, že nebudu nosit stejnou, dostalo se mi sdělení, že on dostal jinou… Jakou, kdo a za co ji navrhl, kdo její udělení schválil – to už zůstává zahaleno tajemstvím. Jako mnohé další činy Předsednictva ÚV ČSBS, s nimiž ovšem vyslovili souhlas delegáti XI. sjezdu, když dosavadní předsednictvo s jedinou výjimkou potvrdili ve funkcích. Proto neočekávám, že by se směřování ČSBS mělo po XI. sjezdu ubírat jinou cestou než dosud, na což musím reagovat – o svých krocích budu nejdříve informovat členy své oblastní organizace.
Jitka Gruntová,
předsedkyně OV ČSBS Svitavy