Platforma Vraťme vážnost ČSBS

Univerzálnost věčných pravd ve svém lůně skrývá jedno nebezpečí. Totiž že ti, kterým jsou neustále v nekonečné smyčce předkládány, ztrácejí svůj faktický obsah daný nikoli délkou, ale obsahem sdělení. Dlouhý čas lidské pokolení obývá matičku zemi a svými činy tvoří historii; kdosi z mála nositelů moudrosti prohlásil: „Historie je učitelkou života.“ Slušelo by se připojit poněkud poťouchlý dovětek: „Ale lidé jsou nepoučitelní“. Leč to opravdu není cílem těchto řádků. Trvalá validita této věty, jak se můžeme každý den přesvědčovat, zůstává bohužel faktem nejen zjevným, ale v mnohých případech velice tragickým. V toku času dění odneslo události dosud nejtragičtějšího a ve svém důsledku nejhrůznějšího konfliktu v dosavadních moderních dějinách hodně daleko. Přesto toto téma inspiruje historiky k neustálým návratům. Řada z nich měla tu mnohdy pochybnou čest dříve, než začali podávat plody svého bádání, okusit ji na vlastní kůži.

V plné míře to lze říci o JUDr. Františku Vaškovi, který ač, jak je očividné, dosáhl akademického gradu doktora práv, stal se nejen historikem, ale dokonce otcem historiografie moravského protinacistického odboje. Přišel na tento svět v době, kdy nebyly zaceleny rány té první války, jež si vysloužila jméno velká a už někde na vzdáleném obzoru těch neklidných dob začal pozvolna doutnat zatím relativně neviditelný plamínek té další, strašnější nejen počtem zmařených lidských životů. Stalo se tak 10. 2. 1924 v Paloníně u Loštic v srdci krásné Moravy, na Hané. Sudičky mu daly do vínku kromě pracovitosti nezlomného a pevného charakteru i nefalšované vlastenectví. Ztotožnil se se zemí, která se mu stala kolébkou a hluboký vztah vytvořený v mládí ho přirozenou cestou přivedl k odhodlání nesmířit se s nacistickou porobou a vydat se cestou odporu vůči ní.

Psal se rok 1939, když mu život zásadním způsobem změnila stejně jako mnoha jeho vrstevníkům nacistická okupace. Nerazila ho na kolena, ale přiměla jej se tomuto zlu s odhodláním a elánem vlastním horoucímu srdci mládí postavit. Své místo našel v řadách  Svazu československé mládeže, levicově orientované ilegální odbojové skupiny. Žel aktivity této skupiny neunikly pozornosti obávané tajné státní policie a byly prozrazeny. Zatčení, jež následovalo v říjnu 1943, kdy mu bylo krásných devatenáct let, bylo smutnou tečkou jeho snažení. Nastal okamžik, kdy byl vystaven bestiálním vyšetřovacím metodám, jež na sobě zakusili všichni, kteří se nacistickému teroru postavili odvážně čelem. Věznění a kruté výslechy nejdříve v Olomouci a poté v policejní věznici řídící úřadovny gestapa v pověstných Kounicových kolejích v Brně mu v plné nahotě ukázaly brutalitu vyšetřovatelů spojenou s ponižováním a fyzickým týráním. Skončené vyšetřování znamenalo uzavřít spis a předat ho vyšetřujícímu soudci tzv. Reichs Volksgerichthofu – Říšskému lidovému soudnímu dvoru s návrhem na žalobu z hrdelních trestních činů velezrady a zemězrady. František Vašek, tehdy sotva jednadvacetiletý, byl převezen do vězení v tehdejším Breslau, kde měl čelit zmíněným obviněním. Výsledkem soudního jednání byl, jak se dalo očekávat, trest smrti. Vykonání zabránilo bombardování Drážďan, kam byl převezen k vykonání rozsudku. Osvobození se dočkal v květnu 1945 ve stavu značně zuboženém. Následoval návrat do vlasti, vyznamenání Československým válečným křížem 1939 za zásluhy o osvobození vlasti. Vystudoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kterou zakončil rigorózními zkouškami a dosažením titulu doktora práv – JUDr.

Profesní dráhu, k níž ho dovedly zkušenosti s nacistickými zločiny, zasvětil stíhání jejich strůjců a vykonavatelů v justiční službě. Podílel se na práci v komisi pro jejich stíhání. Od roku 1950 po uplynutí čekatelské lhůty pracoval jako prokurátor šumperské prokuratury, poté byl krátce prokurátorem v Plzni. Obrodný proces v roce 1968 ho zastihl ve funkci náměstka ministra vnitra ČSSR. Aktivní postoj proti okupaci v roce 1968 mu vynesl změnu místa, opět se vrací k profesi prokurátora, tentokrát pro Východočeský kraj. Osud ho ovšem i tady nenechá dlouho v klidu a v důsledku pomsty normalizátorů je pro svoje názory a postoje onálepkován jako protisocialistický živel, vyloučen z KSČ a nucen až do roku 1981 vykonávat dělnickou profesi. Ostatně jako stovky jemu podobných čestných a zásadových lidí. Přes nepřízeň a životní peripetie se vrhá do práce historika protinacistického odboje, kteroužto profesi ho naučil jeho život, nikoli univerzitní posluchárny a slovutní páni profesoři.

Pracuje v několika historicko-dokumentačních komisích a mnohokrát se účastní soutěže pořádané HDK ÚV našeho svazu (jeho práce jsou uloženy v Národním archivu). Zvláště je třeba připomenout, že za svého pobytu v Hradci Králové měl ve funkci předsedy Hradeckého demokratického klubu Východočeského kraje zásluhu na prosazování výzkumu a poznání historie československé paraskupiny BARIUM z Velké Británie a její zpravodajské organizace. Poté, co se přestěhoval začátkem osmdesátých let do Brna, zasazuje se o vznik Pamětní síně v Kounicových kolejích a po dva roky přednáší studentům oboru historie na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Zcela se oddá i badatelské činnosti a počet publikací časem dosáhne úctyhodného čísla. Vyslouží si pověst nejen odborníka na problematiku moravského odboje, ale i působení nacistického potlačovacího aparátu, především gestapa a SD. Na tomto poli spolu s bývalou předsedkyní HDK ÚV ČSBS PaedDr. Jitkou Gruntovou vytvoří doslova průkopnickou práci s názvem Málo známé zločiny. SD ve východních Čechách, která jen nejen velmi fundovaným historickým dílem, ale tematický prvním, které se zabývá činností výzvědné služby nacistické strany a SS, tzv. Sicherheitsdienst des Reichsführers SS, která bez exekutivních pravomocí působila a prováděla svou činnost na neviditelné frontě nejen uvnitř Říše a na okupovaných územích, ale i v ostatních státech na celém světě. Uvádí nejen přehled její geneze, od založení R. Heydrichem v roce 1931, ale i struktury jejího fungování a metody práce, které používala. Nejen ve výběru tématu, ale i jeho uchopení je v naší historické literatuře zcela ojedinělá. Z dalších děl úctyhodného seznamu jmenujme například Hitlerova odložená válka za zničení ČSR, Hradec Králové 1990; Střetnutí ve Žďárné 7. 12. 1944, Sborník Okresního muzea Blansko 1990; Tragédie výsadku Gustava Schneidera, Litomyšl 2000; Postoje německého obyvatelstva ve východních Čechách k některým událostem ve 2. světové válce v hlášeních SD a NSDAP, která byla východiskem k výše zmíněné monografii.

K vrcholným počinům, o kterých je nutné se zmínit, patří Kounicovy koleje v Brně – Golgota Moravy, která nejen svým objemem – 425 rukopisných stránek – představuje nejen impozantní přehled s mnoha podrobnostmi, ale především i autorovo osobní svědectví o nacistické bestialitě, jíž bohužel neunikl a měl možnost ji okusit ve vší hrůze přímo na sobě. Ve světle všech těchto faktů je nezpochybnitelné, že neoficiální titul „otec historiografie moravského odboje“ mu byl přisouzen se vší vážností zcela oprávněně. Navíc byl inspirací celé skupině svých následovatelů, kteří vycházeli nejen z jeho četných publikací a znalostí, ale i jeho badatelského entuziasmu a neopakovatelného rukopisu. Připomeňme třeba brněnské historiky PhDr. Jana Břečku a PhDr. Vladimíra Černého, PhD., tvůrce originální monografie o historii a činnosti řídící úřadovny gestapa v Brně, která je současně významným příspěvkem k historii protinacistické rezistence na území Moravy. Odvolávají se v ní na četné práce dr. Františka Vaška. Nejen badatelsky, ale i chování a postoje bratra JUDr. Františka Vaška by nás měly zavazovat nejen k uchování a střežení jeho památky, ale i k následování. V tom je náš závazek, kterého se nesmíme jako členové ČSBS v žádném případě zřící. Jde totiž nejen o závazek, ale i povinnost.

Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS

Na snímku z 31. 10. 1998 podepisuje JUDr. František Vašek právě vydanou knihu Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938 spoluautorce PaedDr. Jitce Gruntové (foto z jejího archivu)